Na nás na lidech je nejkrásnější to, že jsme každý jiný. Každý z nás je jedinečný, neopakovatelný tvor – osobnost. Každý, to znamená dítě i dospělý, žena, muž, černoch, běloch či člověk jiné barvy pleti. Osobností se člověk nerodí, nýbrž se jí stává, a to v době, kdy se u něho v raném dětství utváří typicky lidská organizace fungování psychiky.

      Vývoj psychiky jedince se realizuje zráním a učením. Zráním označujeme změny určované převážně vnitřními biologickými činiteli (růst, osifikace kostí, zrání nervové soustavy, pohlavní dospívání). Učení se týká změn, které souvisejí s interakcí jedince a prostředí. Zrání a učení jsou navzájem spjaté stránky vývoje.

Na vývoj člověk působí jak vnitřní biologické podmínky a vlivy prostředí, tak i jeho vlastní aktivity.

Vnitřní biologické podmínky vývoje tvoří jednak vrozené předpoklady (dispozice, vlohy), které si jedinec přináší na svět jako výbavu dědičnou, jednak vlivy působící na vývoj dítěte v průběhu těhotenství matky, porodu a těsně po porodu.

Vlivy prostředí zahrnují přírodní klimatické podmínky, životní prostředí v širším slova smyslu, sociální prostředí, v němž jedinec vyrůstá (rodina, vlivy vrstevníků, zájmových skupin, způsoby výchovy v rodině i ve škole, ….).

Vlastní aktivita jedince je neméně důležitým aspektem vývoje. Už kojenec tím, že se usměje n matku „aktivně“ vstupuje do interakce s ní a podporuje chování matky, které ho přivedlo k úsměvu. Pro matku je odměnou, když se na ni dítě usměje.

Čím je člověk starší, tím jsou pochopitelně vztahy mezi biologickými činiteli, vlivy prostředí a jeho vlastní aktivitou složitější. Jedno je však jisté – člověk má určitou svobodu v tom, co sám ze sebe vytvoří.