Prvopočátky existence ochrany obyvatelstva v podmínkách České republiky se datují do období před 2. světovou válkou. Jedná se zejména o období let 1935 -1938, kdy byla organizována civilní protiletecká ochrana [1]. Ta byla určena k ochraně civilního obyvatelstva proti leteckým útokům. Důvodem jejího vzniku byla hrozba válečného konfliktu ze strany fašistického Německa.

Civilní obrana

Jako reakce na oběti 2. světové války z řad obyvatelstva byly v roce 1949 přijaty v Ženevě úmluvy o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů, přičemž jedna z těchto úmluv se týkala i ochrany civilních osob za války [2].  V roce 1977 byly přijaty opět v Ženevě dva dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I) se stal prvním dokumentem mezinárodního humanitárního práva, který obsahuje definici pojmu civilní obrana. Tento pojem pro opatření ochrany obyvatelstva se v Československu používal v letech 1951-1993.

Civilní obrana je definována jako plnění humanitárních úkolů, jejichž cílem je chránit civilní obyvatelstvo před nebezpečím, pomoci mu odstranit bezprostřední účinky nepřátelských akcí, válečných konfliktů nebo pohrom a vytvořit nezbytné podmínky pro jeho přežití. K těmto úkolům patří např. hlásné služby, ochrana veřejného pořádku, zdravotnická pomoc, evakuace, záchranné práce, boj s požáry, zjišťování a označování nebezpečných oblastí, dekontaminace, poskytování nouzového ubytování a zásobování a další[3]. V Protokolu I jsou dále definovány některé pojmy jako organizace, personál a materiál civilní obrany a je zde uveden mezinárodní rozlišovací znak civilní obrany.

Od roku 1990 začala transformace civilní obrany tak, aby nově vytvářený systém mohl být využíván pro řešení mimořádných událostí a nikoliv jen pro válku. V roce 1993 tak došlo  i ke změně názvu na „civilní ochrana“.

Od 1. 1. 2001 byl v České republice zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, nově zaveden pojem ochrana obyvatelstva [4]. Ve smyslu tohoto zákona je ochrana obyvatelstva chápána jako plnění úkolů civilní ochrany, zejména varování, evakuace, ukrytí a nouzové přežití obyvatelstva a další opatření k zabezpečení  jeho života, zdraví a majetku. Ochrana obyvatelstva zahrnuje úkoly civilní obrany (civilní ochrany)  vyplývající z mezinárodního humanitárního práva definované Ženevskými úmluvami.

Současně s přijetím tohoto zákona byl realizován převod civilní ochrany z působnosti ministerstva obrany do působnosti ministerstva vnitra (respektive Hasičského záchranného sboru České republiky).

V rámci této reorganizace vznikl problém, kdo bude úkoly ochrany obyvatelstva zabezpečovat tak, aby opatření k ochraně životů, zdraví a majetku bylo možné realizovat při standardních každodenních problémech.

Vojenské záchranné útvary byly redukovány z původních pěti útvarů (praporů) na dvě záchranné roty. Tzv. nevojenská část civilní ochrany přestala fakticky existovat. Navíc její uplatnění, vzhledem k předchozí přípravě zaměřené na válku a z hlediska  časových norem, ve kterých by jednotlivé organizace byly schopny poskytnout pomoc, bylo nereálné. Přestože byla legislativně dána možnost vytvářet u obcí a podniků tzv. zařízení civilní ochrany, která by plnila úkoly ochrany obyvatelstva ve prospěch svého zřizovatele (obce, právnické osoby, podnikající fyzické osoby), nebyla tato možnost v praxi realizována.

Pozornost začala být věnována jednotkám požární ochrany (zejména jednotkám sborů dobrovolných hasičů obcí kategorie V). Zákonem č.133/1985 Sb., o požární ochraně je totiž jednotkám požární ochrany stanovena nejen povinnost plnit úkoly na úseku požární ochrany, ale také na úseku ochrany obyvatelstva[5]. Kromě toho mají jednotky požární ochrany zaveden systém výjezdů k zásahu a prakticky každá obec tuto jednotku zřizuje.