Před akcí:

  • U delších akcí (doporučuje se u akcí nad 3 dny) je vhodné zpracovat stručný program a organizační zajištění, které schvaluje vedení pořádající organizace. Zejména jde o právní krytí vedoucího i organizace jako takové, ale i o svědomitou přípravu akce.
  • Známe předem prostředí, do kterého je akce plánována, vyvarujeme se „výprav do neznáma“, resp. volíme „neznámo“ přiměřené zkušenostem kolektivu, vedoucího, jednotlivých členů (zejména nováčků) a hlavně schopnostem nejslabšího člena tohoto kolektivu.
  • Pamatujeme na zajištění noclehu, možnost nouzové varianty (mokré, deštivé, sněhové, větrné atp.), eventuálního náhradního programu.
  • Vezmeme v úvahu nejhorší možné změny počasí a počítáme i s možnými nepředvídatelnými okolnostmi (ponecháme si časovou rezervu).
  • Přihlášky dětí na akce doporučujeme v písemné podobě i u víkendových akcí. Možnou formou jsou jak zvláštní ústřižky pro jednotlivou akci, tak i hromadné přihlášky na více akcí současně – např. jako součást čtvrtletního plánu činnosti atp.
  • Předem si zjistíme fyzické, psychické a zdravotní možností dětí, přizpůsobíme jim akci (informace o případných zdravotních a jiných omezeních by měly být součástí přihlášky do oddílu, na akci atp., ale kromě toho je třeba se na zdravotní stav zeptat vždy před začátkem akce, případně i v průběhu).
  • Rodiče by vždy měli mít nouzový kontakt (telefon), kde se dozví informace v případě mimořádných situací (např. děti nedorazily z výpravy, neboť jim ujel vlak atp.). V tomto směru lze sice využít mobilního telefonu, který má vedoucí s sebou, ale neměla by to být jediná možnost – pro případ vybití baterie, místa bez signálu atp.
  • Na akci s dětmi zajistíme účast nejméně dvou pověřených způsobilých pracovníků, z nichž alespoň jeden je starší 18 let, jinak zajistíme počet přiměřený počtu účastníků a zkušenostem vedoucích i kolektivu.
  • Na akci zajistíme lékárničku první pomoci (dle vyhl. č. 106/2001 Sb., ve znění vyhl. č. 148/2001 Sb.), vždy máme u sebe alespoň nejzákladnější zdravotnický materiál (kus náplasti, obvaz). Vždy s sebou máme zdravotní průkazky pojištěnců – účastníků akce.
  • Seznámíme děti s významem tepelné pohody, důležitostí regulace teploty (prudké změny teplot, zpocení, úpal, přehřátí, podchlazení, omrznutí, virové nemoci atp.), dbáme na dodržování tepelné pohody dětmi.
  • Zkontrolujeme výstroj a výzbroj účastníků včetně jejího uložení, a to zejména v zimním období (např. kulich či rukavice zapomenuté na chatě mohou znamenat při nepředvídatelných okolnostech omrzliny).

Vybavení a výkonová zátěž:

  • Před odchodem (začátkem přesunu) zkontrolujeme vybavení dětí (zvlášť v zimě, v horách atp.), dbáme na vhodné obutí – dle počasí, roční doby, terénu, vzdálenosti (boty na delší pochod mají být vyzkoušené, nikoli nové, ponožky suché, podle teploty i více vrstev ponožek, ale noha musí mít v botě určitou volnost, obuv nesmí být těsná, pro pěší túry ve sněhu jsou nutné návleky), pozor na vznik puchýřů, při počátku jejich vzniku (otlačeniny) je včas přelepíme náplastí.
  • Zvláště u dětí je důležité nepřetěžovat páteř, tj. dohlédneme na to, aby děti nenosily zbytečné věci a vybavení, u nutného vybavení upřednostníme lehké materiály (spacák z dutých vláken je lepší než péřový a ten je zase lepší než prošívaný dekáč), batoh by měl být co nejlehčí, měl by dobře sedět na zádech (vhodné typy batohů, správné utažení popruhy, používání bederních pásů), vše by mělo být uvnitř batohu (pokud batoh není speciálně upraven pro vnější připevnění např. stanu, spacáku, karimatky, láhve s vodou atp.), nikdy žádná zavazadla nenosíme v ruce.
  • Ověřujeme v průběhu zdravotní omezení dětí, počítáme v tomto směru zejména s tepelnou pohodou přenocování (zvláště u dívek a žen).
  • Výkonovou zátěž přizpůsobíme trénovanosti a zdatnosti účastníků, tj. nejslabšího účastníka. S váhou zátěže na pochodu je vhodné i regulovat rozdíly ve fyzické zdatnosti jednotlivých účastníků. Např. při rozdělování společného materiálu a vybavení (potraviny, kotlík, lékárnička …) - ten, kdo má i při průměrné váze zavazadla příliš vysoké tempo a jde stále vepředu, unese většinou ještě nějaký kilogram navíc. Je však samozřejmě třeba rozlišovat mezi menší fyzickou zdatností a leností.
  • Pro děti je třeba počítat vždy s větší časovou rezervou, tu je nutno zvýšit i při větší váze zavazadel (zejména při větším stoupání), při únavě (více dní pochodu), při náročnějším terénu (křovinatý les, bažinatý terén, hluboký stín) atp.
  • Při pochodu uděláme první zastávku krátce po začátku (cca po 15 minutách) pro úpravu výstroje, odložení části oděvu (při přehřátí – tepelná pohoda), další zastávky děláme dle věku a trénovanosti dětí po jedné až dvou hodinách. S přestávkami i nečekanými zdrženími je nutno počítat v celkové rozvaze výpravy.
  • Doby spánku při putovní akci je rozumné plánovat a dodržovat podobně, jako byly dříve stanoveny zotavovací akce: tedy asi 10 hodin pro mladší školní věk, 9 hodin pro starší školní věk a 8 hodin po středoškolský věk.

Dohled a kázeň

  • Zajistíme vždy dohled odpovědné osoby, nejméně instruktora – praktikanta (15 – 18 let), u delších a náročnějších akcí dospělého vedoucího (vedoucích).
  • Dodržujeme kázeň a disciplínu (zásadovost), vyžadujeme poslušnost pokynu vedoucího i v běžných situacích a drobnostech (nebudeme pak zaskočeni neposlušností v kritických situacích a zásadních záležitostech – děti u každé autority velmi citlivě vysledují, co si mohou dovolit).
  • Máme stálý přehled o pohybu všech účastníků. Nepouštíme jednotlivce do neznámého terénu na větší než bezpečnou vzdálenost.
  • Dbáme pokynů pracovníků veřejné správy, zejména policie, pracovníků lesních správ a dalších orgánů včetně horské služby a stráže ochrany přírody atd.
  • Neničíme zbytečně přírodu (lámání větví, poškozování porostů, ničení mravenišť a hnízd, plašení zvířat apod.). Odchyt volně žijících živočichů je regulováno (viz Zákon o ochraně přírody, Zákon o myslivosti, Zákon o rybářství).

Opatření proti ztrátě orientace

  • Účastníky vždy seznámíme se směrem, trasou a cílem túry, vždy uvedeme, kdy a kde se bude čekat, kde bude pauza, odpočinek.
  • Děti musí znát pravidla (zásady), jak se mají chovat v přírodě, pokud se ztratí.
  • V horách vždy oznámíme (na chatě, horské službě apod.) směr, trasu a cíl túry, počet účastníků a jméno vedoucího, případně číslo na jeho mobil, trasu nikdy neměníme, pamatujeme na možnost nečekaných komplikací (náhlá změna počasí, úraz účastníka apod., nechat si raději větší časovou rezervu). V horách v terénu, který děti velmi dobře neznají nebo není v bezprostřední blízkosti chaty, nikdy nelze svěřit dozor osobě mladší 18 let či dokonce děti pouštět do terénu bez dozoru.
  • Dáváme pozor na aktuálnost používaných map a turistických průvodců – časem se některé cesty ruší, jiné, nové vyznačují, někdy bývá turistická cesta nešetrně přerušena (vymýcení části lesa, rozorání polní cesty atp.). Při náročnějších akcích může pomoci i navigace pomocí GPS.
  • Vedoucí i účastníci by měli vědět, kdo má mobilní telefon, a měli by na sebe mít dostatek kontaktů. Zároveň pamatujte na to, že zejména mimo osídlená místa zdaleka nebývá všude signál.
  • Na pochod vyrážíme zavčasu, vytvoříme si dostatečnou časovou rezervu (včasné ranní vstávání), abychom naplánovanou trasu stihli bezpečně a bez spěchu. Dodržujeme časový rozvrh akce, pokud se cíleně nerozhodneme plán změnit.
  • Držíme se pohromadě, poslední jde někdo odpovědný, čekáme na sebe. Pravidelně sledujeme, zda někdo nechybí (přepočítáváme se nebo se rozdělíme do dostatečně malých skupinek, jejich vedoucí budou mít neustále přehled o všech členech).
  • Naučíme děti, ale i instruktory a ostatní vedoucí, že první vždy po nějaké době čekají na zbytek, až na poslední (po určité době, vždy na křižovatkách cest, vždy před odbočením atp., raději častěji). Je nutné přizpůsobovat tempo pochodu nejslabším účastníkům a je vhodné, jde-li jako poslední jeden z vedoucích či alespoň instruktor (praktikant).

Samostatný pohyb dětí

     Velmi vážíme akce, na kterých jsou jednotlivé děti či skupiny dětí delší dobu bez dohledu pověřeného vedoucího. Takové akce bývají obvyklé u déle a systematicky pracujících kolektivů a bezesporu mají velký význam pro rozvoj samostatnosti dětí a vysokou míru romantiky a tím i obliby u dětí. Je zřejmé, že taková akce jde jednoznačně na riziko a odpovědnost pověřeného vedoucího, pokud se o odpovědnost alespoň nepodělí s rodiči (písemný souhlas) či organizací (doporučujeme též písemnou formu) – je třeba odpovědně a zkušeně posoudit přiměřenost akce schopnostem a vlastnostem dětí. V případě úrazu či škody se na nepřítomnost dozoru pohlíží většinou jako na hrubé porušení bezpečnosti práce a odpovědnosti pověřeného vedoucího. Přesto jsou takové akce často součástí programu, například na táborech. Je třeba však děti připravovat tak, že před takovou akcí postupně přebírají aktivitu a vedení i na akcích, kde je s nimi přítomen dospělý (jako „provozovatel“ a „spoluúčastník“, který zasáhne jen v krajním případě).

Hlavními riziky samostatných akcí dětí jsou:

  • ohně, požáry, popáleniny (špatné místo rozdělání ohně, špatné uhašení, hraní    si s ohněm, ohně v rezervacích apod.),
  • zranění, nebezpečné činnosti: noční pohyb, koupání, skály a srázy, nebezpečné hry. Riziko lze omezit pečlivým plánováním, kontrolou, zvážením odpovědnosti a spolehlivosti dětí, pověřením nejspolehlivějšího dítěte vedením.
  • riziko od narušených a nebezpečných osob (zejména opuštěná místa, větší města, noční pohyb, autostop, vlastníci pozemků nebo objektů či obyvatelé, kteří se cítí být rušeni nebo poškozováni) – omezíme riziko výběrem vhodného prostoru hry, větší skupinou dětí, lépe za účasti chlapců i dívek společně (koedukované skupiny), poučením o rizicích
  • zabloudění (nesprávná reakce v krizové situaci)
  • zdravotní problémy způsobených nečekanou změnou počasí, na kterou děti nestačí nebo nedovedou reagovat atd.

Doporučuje se stanovit kontrolní body na trase a místa k vaření a přenocování. Každopádně je nutné velmi podrobné poučení dětí o rizicích a zásadách, které je nutno dodržet.

Les

Ze zákona (Lesní zákon č. 289/1995 Sb.) mají všichni lidé právo vstupu do lesa (§ 19), bez ohledu na to, komu les patří, s výjimkou vojenských lesů, chráněných území, školek, obor, bažantnic atp. Obec s rozšířenou působností může na dobu nejvýše dvakrát tři měsíců nařízením dočasně zakázat vstup do lesa.

 

Každý má právo (podle § 19 Lesního zákona):

  • brát klest na oheň za dodržení stanovených bezpečnostních a protipožárních předpisů (klest = padlé drobné soušky a větve, bez souhlasu majitele se nesmí brát nic stojícího, byť to je suché),
  • sbírat houby a lesní plody pro osobní potřebu s výjimkou chráněných území (toto omezení v chráněných územích je individuální, platí všude tam, kde je zákaz vstupu mimo označené cesty, v ostatních chráněných územích dle konkrétního schváleného statutu daného území).

 

V lese je však zakázáno (většinou na základě § 20 Lesního zákona):

  • vjíždět do lesa motorovými vozidly a parkovat s nimi v lese,
  • rušit klid a ticho,
  • odhazovat odpadky či jinak znečišťovat les,
  • vyzvedávat semenáčky a sazenice stromů a keřů lesních dřevin, sbírat semena     lesních dřevin, jmelí a ochmet,
  • sbírat lesní plody způsobem, který poškozuje les,
  • těžit či poškozovat stromy a keře,
  • vstupovat do míst, kde se provádí těžba dřeva, manipulace a doprava vytěženého dřeva (výjimkou jsou samozřejmě organizované lesní brigády pod dohledem kvalifikovaných či alespoň poučených osob),
  • vstupovat do míst oplocených či vyznačených zákazem vstupu,
  • kouřit, odhazovat doutnající nebo hořící předměty, rozdělávat nebo udržovat oheň (to se nesmí ani do vzdálenosti 50 m od okraje lesa),
  • tábořit mimo vyhrazená místa (tábořením se rozumí stavění stanu či rozdělávání ohně – není jím tedy bivakování, prosté přespání ve spacáku, případně pod celtou. Přístřešek postavený z celty je však již sporný. Je ale řada míst, např. chráněná území, kde je ve statutu – vyhlášení chráněného území – uveden i zákaz bivakování, a je v pravomoci úřadů vyhláškou v určitém území též bivakování zakázat),
  • vpouštět do lesa hospodářská zvířata,
  • bez povolení lovit zvěř,
  • organizované nebo hromadné sportovní akce lze v lese konat jen na základě předchozího oznámení orgánu státní správy lesa (zpravidla městskému úřadu obce s rozšířenou působností), který je oprávněn stanovit omezující podmínky – v tomto případě kupodivu nerozhoduje vlastník lesa, ale státní správa.

Hygiena v přírodě, nebezpečné rostliny a zvířata

  • Pít vodu je možno pouze z nezávadných zdrojů, tj. jen se souhlasem vedoucího. Ten musí zhodnotit její pitnost na základě dostupných informací a vlastní zkušenosti.
  • Neochutnáváme žádné rostliny a houby s výjimkou lesních plodů, které jsou vedoucím bezpečně známy.
  • Je vhodné určit např. na táboře jednoho vedoucího, znalce hub, který bude rozhodovat o použití hub do táborové kuchyně. A tento znalec by měl povolit pouze houby, které opravdu bezpečně zná.
  • Zachováváme zásady čistoty a osobní hygieny.
  • Poučíme účastníky o riziky vztekliny – nedotýkáme se žádných živých či mrtvých zvířat, upozorníme na nutnost hlásit sebemenší poranění způsobené zvířetem (např. kousnutí hrabošem, poškrábání kočkou apod.).
  • Oznámíme vždy vedoucímu akce i klíště. Vedoucí akce musí vždy nahlásit kousnutí klíštětem po návratu rodičům, aby to oni sdělili lékaři v případě, že do šesti týdnů bude mít dítě horečku či jiné zdravotní komplikace. Klíště je též vhodné zapsat do zdravotnického deníku.
  • Vytipujeme děti alergické na bodnutí hmyzem, případně jiné rizikové alergiky, máme s sebou antialergikum.

 

Zjistíme si, zda se v oblasti, kde se pohybujeme, vyskytují nějací živočichové, kteří by mohli být nebezpeční. Vyvarujeme se jednání, kterým bychom mohli zvířata ohrozit, ve svém i jejich zájmu:

  • nepřibližujeme se ke zvířatům oslabeným nebo těm, která ztratila plachost. Může jít o projevy nemocí, ztráta plachosti je jedním z typických příznaků vztekliny.
  • nemáme-li odborné znalosti, nepřibližujeme se ke zdánlivě opuštěným mláďatům zvířat a nedotýkáme se jich.
  • divoká prasata mohou být nebezpečná, pokud se jim člověk připlete do cesty. Nenocujeme v blízkosti kališť nebo míst rozrytých od prasat. Člověka nebo psa může napadnout bachyně v době, kdy má mladé.
  • toulaví nebo špatně vychovaní psi mohou být pro člověka značně nebezpeční. Obrana je velmi individuální – k jejich odstrašení někdy pomůže      pohrozit holí nebo házení kamenů. V případě kritické situace, kdy útěk i aktivní obrana selžou, je nutno si lehnout na zem a stočit se do klubíčka.

Náročná a nebezpečná místa

  • V terénu poskytujeme dětem záchranu (potok, klády, prudké srázy, zříceniny, žebříky, řetězy a jiná exponovaná místa apod.).
  • Zvláštní pozornost věnujeme pohybu v obtížném či rizikovém terénu (prudké svahy a sutě, rašeliniště, slatiny a bažiny, horský terén, krasové oblasti – jeskyně, propasti, škrapový terén apod.).
  • Nemáme-li děti kázeňsky zvládnuté nebo připadá-li mnoho dětí na málo dospělých, nenavštěvujeme riziková místa (skalní vyhlídky, nebezpečné stezky, cenné památky atd.).
  • Vyhýbáme se nebezpečným místům (srázy, šachty a štoly, neznámé jeskyně, skládky, opuštěné objekty, vojenské prostory apod.), pozor na rizikový terén – škrapy a propasti v krasových oblastech, prudké svahy v horách, slatě, rašeliniště a bažiny.
  • Nevstupujeme do jeskyní, které jsou označeny zákazem vstupu. U volně přístupných jeskyní, pokud je dobře neznáme, předpokládejme, že mohou být nebezpečné (zejména propasti). Bez spolehlivého světla do žádné jeskyně nevstupujeme, pozor na úrazy hlavy o strop jeskyně, nikdy nepouštíme děti do části jeskyně, kterou nemáme prověřenou.
  • Vstup do opuštěných šachet a štol není možný zásadně nikdy.

Počasí, bouřka

  • Pochody se nekonají při špatném počasí (vítr, mlha, vánice, silný mráz). Pokud nás mlha nebo vánice zastihne na cestě, zajistíme bezpečný přesun kolektivu, neztratíme spojení se všemi účastníky, v případě nutnosti se propojíme provazem, často kontrolujeme počet. Při silném větru, bouřce apod. Vyhledáme bezpečný úkryt.
  • Pozor na úžeh, úpal, spáleniny od slunce, podchlazení, omrznutí, zánět spojivek vzhledem k počasí a programu. Je třeba dbát na stálé dodržování tepelné pohody.
  • Při bouřce se vyhýbáme otevřeným pláním, vrcholům, horským úbočím, osamělým stromům, alejím, vodním plochám i dešťovým vodním stružkám, kovovým předmětům (odložíme raději deštník, kovové stanové tyče, kovové konstrukce batohu, horolezecké železo – dají se použít jako případný „náhradní“ hromosvod, položíme-li je nejméně 20 metrů od sebe – co nejvýše po svahu nad sebe). Velké nebezpečí úrazu bleskem je při koupání nebo plavbě v loďce. Při blížící se bouřce je třeba opustit vodní plochu.
  • Nejednoznačný je při bouřce úkryt v jeskyni (pomineme-li otázku bezpečnosti vstupu do ní). Nebezpečné je ukrývat se před bouřkou pod skálou (převisem), neboť mokrá skála je ideálním svodem pro blesk.

 

Před bouřkou se ukrýváme v pořadí:

  • ve velké kovové stavbě či v autě (auto by mělo stát či jet pomalu),
  • v obytné budově s hromosvodem,
  • v nechráněné budově.

V budově nestojíme u hromosvodu ani u kovových vedení, zejména u ústředního topení, u kamen, u vodovodu apod., v  budově bez hromosvodu ani u jiných kovových předmětů (možnost výboje), uzavřeme okna a dveře (zejména kvůli větru a dešti), případně odpojíme elektrické spotřebiče, elektronická zařízení a telefon (ochrana před jejich poškozením).

 

V terénu se ukryjeme:

  • v údolí nebo v jámě, ale ne těsně u vody nebo kde by se voda mohla nahromadit,
  • v lese (vybereme si nižší stromy, v údolíčku apod.), ale pozor na riziko padajících větví

Při nejnutnějším pohybu při bouřce se pohybujeme pomalu, krátké kroky, při stání nohy u sebe.


Předchozí Následující