Když začneme hovořit o trestech, napadne nás obyčejně nějaký ten pohlavek od dobrých rodičů nebo nějaké domácí vězení. Když myslíme na odměny, napadne nás krabice bonbónů. Obyčejně je to něco docela konkrétního, hmatatelného. Současně si ale hned představíme kamaráda, kterému pohlavek už dávno nebyl žádným trestem, a jiného, který se bonbónů už tolik namlsal, že ho žádná dávka sladkostí nemohla přimět k tomu, aby domácí úkol nenaškrábal jeden jako druhý. Co je trestem pro jednoho, nemusí jím být pro druhého.

     Co je tedy – psychologicky vzato – trest? Trest zajisté není to, co jsme si jako trest pro dítě vymysleli, ale to, co dítě jako trest prožívá. Onen nepříjemný, tísnivý, zahanbující, ponižující pocit, kterého bychom se chtěli co nejdříve zbavit a kterému bychom se chtěli rozhodně pro příště vyhnout. Může se stát – a naštěstí se tak skutečně většinou děje – že je v podstatě shoda mezi tím, co vychovatel za trest pokládá a co dítě jako trest přijímá. Ale nemusí tomu být vždycky a úplně.

     Analogicky se můžeme ptát, co je to odměna. Opět ne to, co jsme si jako odměnu vymysleli, ale co dítě jako odměnu přijímá. Onen příjemný, povznášející pocit uspokojení, který bychom si rádi co nejdéle udrželi a znovu zopakovali.

      Funkce odměny spočívá ve zpevňování žádoucího chování, jednání, návyků ve výchově. Při udělování odměny je třeba dodržovat zásadu, že odměna je nejúčinnější ihned po výkonu. Příslib odměny před výkonem je motivační činitel. Pokud není příslib naplněn, mívá tato podpora jednání následně opačný účinek.

Funkce trestu jsou v podstatě tři základní:

  • napravit škodu
  • zabránit, aby se nesprávné chování opakovalo
  • zbavit viníka pocitu viny

     Trest má určitou úlohu léčebnou. Přestupek dítěte vyvolá určitý pocit odcizení mezi ním a vychovatelem. Předpokládá to ovšem, že si je dítě přestupku vědomo a že prožívá svoji vinu. Bez tohoto prožitku by byl trest pouhým aktem násilí, takto však zapadá do pojmu spravedlnosti a přináší nové usmíření mezi provinilým a tím, kdo zastupuje spravedlnost – vychovatelem. Z hlediska duševní hygieny je velmi důležité pocit viny z dítěte co nejrychleji sejmout. Odkládání trestu může být pro některé děti mnohem těžším zásahem než třeba přísné, ale okamžité potrestání.

Často se diskutuje o poměru mezi počtem odměn a trestů. Tato diskuse je poněkud lichá, pokud si uvědomíme, že účinnost odměny (příjemný pocit) je podstatně vyšší nežli účinnost trestu nepříjemný pocit). Každý z jedinců je jinak odolný vůči trestu. Každý člověk má jiný žebříček hodnot, proto i táž odměna má jinou hodnotu pro dvě děti. Udělená odměna nebo trest musí být úměrný skutku. Pokud tomu tak není, dochází k pocitům nespravedlivosti rozhodnutí.

Tomu můžeme zabránit, když:

  • máme předem vytvořená pravidla pro odměňování a trestání
  • vyloučíme z rozhodování emoce - u trestání jsou obzvláště nebezpečné
  • nebudeme odměnu nebo trest odkládat
  • nebudeme u potrestaného vyvolávat zbytečné pocity viny - např. výčitky
  • jasně zdůvodníme příčinu odměny a trestu - dítě musí přesně vědět, za co je trestané a proč
  • nikdy nebudeme trestat prací
  • neukládat trest snižující důstojnost dítěte
  • trest nesmí vzbudit nebo vyvolat nevoli či nesouhlas v kolektivu

Předchozí Následující